Kudlovská dolina, Salašská tragédie
Lesní osada Kudlovská dolina
Objekt se nachází cca 2 km od Ranče Kostelany u Kroměříže na katastrálním území Lubná u Kroměříže a je častým cílem členů turistického oddílu i ostatních občanů z Lubné.
Jeho rekreační využití, ať už pro letní dětské tábory, soukromé nebo firemní pobyty, sportovní soustředění a celé řady dalších aktivit, zde má dlouholetou tradici. V letošním a příštím roce bude docházet k zásadní rekonstrukci celého objektu tak, aby se rozšířil na zařízení s kompletním vybavením pro zajištění kvalitní rekreace. Maximální kapacita jednoho turnusu je předběžně plánovaná na cca 150 osob . Naším cílem je vytvořit optimální podmínky pro spokojenost širokého spektra návštěvníků, včetně zajištění bezpečného pobytu ve zdravém prostředí čisté, nenarušené přírody.
Kudlovská dolina je pro obyvatele tří okresů Zlínského kraje takřka ideálně dostupná. Vzdálenost je cca 15 km od větších okolních měst, jako jsou Kroměříž, Otrokovice a Uherské Hradiště. Zdejší areál založil ve 30. letech minulého století drogista z Kroměříže Antonín Rozsypal, jenž za války zahynul v koncentračním táboře Mauthausen a kterého připomíná pamětní deska v nedalekém chráněném skalním útvaru Budačina.
Kudlovská dolina sloužila široké veřejnosti z celého kraje. Chaty už tehdy doplňoval bazén, jehož základní kámen byl položen v roce 1935. Po znárodnění v roce 1948 areál provozovala zlínská firma Svit, která zde pořádala ozdravné pobyty svých zaměstnanců a také školy v přírodě pro děti. Po sametové revoluci v roce 1989 bylo středisko vráceno rodině zakladatele. Fungovalo až do konce roku 2006, kdy byl provoz zastaven. V červnu 2007 pak areál koupila společnost Ranč Kostelany.
V současné době je objekt uzavřen a čeká jej rekonstrukce.
Salašská tragédie
V době , kdy hajný Josef Dobeš získával dobrovolníky ze Salaše k odchodu k partyzánské jednotce, doběhl do partyzánského ležení na Tománkově hájence z předsunuté hlídky partyzán Vladimír Dohnal ze zprávou, že v nevelké vzdálenosti se nachází nepřátelský oddíl Němců. Než vyšel další rozkaz, pospíchal Nikolaj Orlov se zbraní ve směru hlášených Němců. Vzápětí jeho činu následoval i partyzán Jaroslav Vodica. Po několika metrech narazil Nikolaj Orlov na ozbrojenou skupinu, přicházející od Vlčáku. Sotva Nikolaj zalehl a počal střílet, byl z boku napaden nepřátelskou palbou a přitom těžce zraněn několika zásahy. Jaroslav Vodica zaslechl Nikolajovo bolestné sténání a když zjistil, že je z druhé strany ohrožen, několikrát tím směrem vystřelil, pak se doplazil k zraněnému a snažil se ho dovléci do bezpečí. Ve chvíli, kdy s ním přecházel koryto potoka, podlomily se mu nohy a padl k zemi i ze zraněním Nikolajem. Nepřátelská kulka zasáhla do obou kolen.
Po zranění obou partyzánů doběhli na bojiště další partyzáni a v boji zahnali nepřátelskou jednotku na útěk. Přitom bylo zasaženo několik nepřátel. Po přestřelce byl dán příkaz spojce Františku Mlýnkovi, aby co nejrychleji zajel na Salaš a pokusil se přivolat ke zraněným partyzánům lékařskou pomoc.Mlýnek sedl na starší jízdní kolo, nacházející se na hájence a odjel směrem k Salaši. Před 13. hodinou této neděle zahlédl lesní Kovář se spojkou Ondrákem přicházet od lesa ve směru od Starých Hutí skupinu ozbrojených mužů oblečených v různých civilních oděvech, ruských vatovaných rubáškách, nedokonalých německých uniformách, dokonce jeden měl starou legionářskou uniformu. Tato skupina v počtu asi 40 mužů byla vyzbrojena samopaly, puškami a 2 kulomety. Po kapsách a za opasky měli ruční granáty. Po příchodu ke Kovářově myslivně postavili na pokraji lesa za stromem kulomet, druhý obrátili směrem k vesnici a ostatní začali takticky obsazovat myslivnu. Přestřihli revírní telefon a počínali si jako partyzáni. Kovář se obrátil s otázkou na přítomného npr. Ondráka, kdo to asi může být. Činili dojem skutečných partyzánů a Ondrák prohodil, že by to snad mohla být skupina oddílu „OLGA“, která se doposud od Roštínské přestřelky nevrátila. než oba došli k další úvaze, vtrhlo několik těchto osob na myslivnu a zajistili vchody a východy. Prohlásili, že jsou ruští partyzáni a parašutisté.
V té době přicházeli k myslivně jednotlivě i po skupinkách dobrovolníci ze Salaše s úmyslem přejít k partyzánům. jejich úmysl záhy vystihli falešní partyzáni, kteří se vydávali za ruské parašutisty. Na myslivnu došla i spojka Mirek Špičák a ani on v přítomných nerozeznal nikoho, jehož by viděl u oddílu „OLGA“. Současně byl zadržen František Mlýnek, přijíždějící od Tománkovy hájenky na jízdním kole, s úkolem sehnat lékaře. Neznámí muži většinou mluvili zkomolenou češtinou a rusky. jeden z přítomných domnělých ruských partyzánů se představoval jako komisař a pronášel v ruském jazyce provokační řeči, agitoval pro nábor k partyzánům , říkal, že je povinností každého Čecha zapojit se do boje a bít nenáviděné němce a tak přispět k osvobození své vlasti. Přítomný Alois Pravdík, který za I. světové války byl v Rusku v zajetí, překládal tyto agitační projevy do češtiny.
Lesní Kovář jakož i spojka Ivan (Ondrák) měli pochybnosti o pravosti partyzánů a přáli si, aby nějakým způsobem legitimovali. Domnělý velitel a komisař se Kovářovu tvrzení vysmál, že partyzáni nenosí s sebou legitimace, aby je při dopadení Němci usvědčovali. Přitom poukázal na poblíže stojícího muže ve světlém balonovém plášti, že tento muž je anglickým parašutistou, aby se Kovář optal, zda partyzáni jsou – či ne. Muž v bílém plášti něco odpověděl anglicky, čemuž dohromady nikdo nerozuměl. Nakonec prohlásil agitátor: “Zde máte našeho průvodce, který nás několik dní vede, jistě ho znáte. Toho se zeptejte, zda jsme partyzáni“. Průvodce Augustin Komínek ze Starých Hutí, který falešné partyzány vodil po lesích už dva dny, chvíli se odmlčel, sklopil oči a přikývl na souhlas.
Domnělí partyzáni vyzývali všechny, kdož se nacházeli v blízkosti myslivny, aby šli dovnitř. U vrat stojící hlídka dbala na to, aby se nikdo ze dvora myslivny nedostal ven. Za této situace došel na myslivnu i partyzán Jindřich Daněk s určitým vzkazem. když vešel do místnosti ptal se po paní Kovářové, že hledá tetičku, že jde pro vajíčka a tak se dostal až do ložnice, odkud oknem vyskočil do zahrady a dal se zpět k lesu a na Tománkovu hájenku ohlásit, že se na myslivně nacházejí partyzáni. Do této doby se shromáždilo v Kovářově myslivně přes dvacet salašských dobrovolníků. Byli rozhodnuti za každou cenu bojovat se zbraní v ruce proti fašistickému uchvatiteli, proto, když se doslechli, že v lese dostanou zbraně a půjdou bojovat, nebylo další přesvědčování těžké. V nejnutnějším oblečení, mnozí bez oběda s krajícem chleba v kapse, odcházeli s odhodláním bojovat za blížící se svobodu. Uvěřili lákavým slovům ruského provokatéra v jidášských službách a ve skupinkách odcházeli otevřenými vraty z myslivny lesní cestou k Vápenicím. Postupovali pomalu, za neustálého vyprávění ve snaze, alespoň posuňky se domluvit s domnělými ruskými kamarády. Jen lesní Kovář spolu s Miroslavem Špičákem a spojkou npr. Ondrákem neodešli. Uvědomili si, že jejich místo je zde, na myslivně, kde každou chvíli dochází spojky. Bránil se i František Mlýnek a vymlouval se, že jede na Velehrad navštívit nemocného bratra, aby byl propuštěn. Nic mu nepomohlo, bylo mu vysvětleno, že by mohl zradit a že musí s nimi.
Toho odpoledne bylo dost teplo a tajemník Fr. Přerovský si odskočil přes dvůr hajného Dobeše domů, kde si odložil teplý kabát. Cestou se setkal s mladistvými Eduardem a Františkem Pravdíkem, kteří spěchali za odcházejícími. Když se vrátil, zahlédl před myslivnou lesního Kováře ve chvíli, kdy byl přemlouván, aby s nimi odešel. Než poslední dva vlasovci upustili od přemlouvání lesního Kováře, vběhl jim do rukou Josef Zapletal. Zapletal, když poznal, že zůstává lesní Kovář, chtěl zůstat i on. Přítomní vlasovci jej uchopili za rameno a násilím ho táhli k lesu. Zapletal se vymlouval, že nemá kabát, aby jej propustili. Vlasovec mu odpověděl:“Není treba těbja kabát, pojdi – stupáj, stupáj …!“ Josef Zapletal se vlasovci později vytrhl a utekl zpět. V té době se již vracel k myslivně i tajemník obce František Přerovský, jenž si odskočil domů odložit kabát. I jemu se zdálo, že zde není něco v pořádku. Než došel k další úvaze, objevili se před ním v lese 4 uniformovaní němečtí vojáci, ozbrojení pistolemi. jeden se ho zeptal, kde se asi nachází fronta. Přerovský ukázal směrem na staré Hutě, odkud bylo slyšet střelbu.
Němečtí vojáci po krátké poradě odešli směrem k „Babinému kútu“ a zakrátko se ztratili v lese. V tom se vracel i lesní Kovář, který asi 300 metrů doprovázel vlasovce a vrátil se zpět. František Přerovský po setkání s Kovářem oznámil mu objevení čtyř německých vojáků. Na myslivně se právě nacházela Aloisie Špičáková, která tam posluhovala. Nabídla se, že pojede na Tománkovu hájenku uvědomit velitele partyzánského oddílu „OLGA“ o německých vojácích a uvědomit oddíl o tom, že na pokraji Salaše se vyskytl oddíl podezřelých ruských partyzánů, se kerými odešlo i dvacet salašských dobrovolníků. Aby nebyla podezřelá, upevnila na řidítka jízdního kola pletený košík, aby pro případ zastavení Němci se mohla vymluvit, že jede pro násadová vejce. Několik minut po odjezdu Aloisie Špičákové dolehlo k myslivně od Vápenic několik hromadných výstřelů, což netrvalo déle jak půl minuty. Nato se ozvalo ještě několik jednotlivých ran. V této době již z myslivny odcházeli spojka Miroslav Špičák, spolu s npr. Ondrákem, středem lesa k partyzánskému ležení na Tománkově hájence. Tito již střelbu od Vápenic nezaslechli.
Domnělí partyzáni se salaškými dobrovolníky ušli asi jeden kilometr směrem k lesní trati „Vápenice“, kde se zastavili u křižovatky dvou lesních cest, poblíže souvodí dvou potoků. Spojka – František Mlýnek zpozoroval, že vrch. strážmistr Vykydal zůstal za celou výpravou hodně v zadu. Pokusil se ještě jednou o odpor a žádal své průvodce, že skutečně jeho bratr je těžce nemocen a že za každou cenu ho musí ještě dnes na Velehradě navštívit Otočil jízdní kolo a chtěl odejet. Jeden z domnělých partyzánů ho zadržel, vrátil zpět s vysvětlováním, že ho nemůžou pustit, že by je mohl zradit. František Mlýnek poukázal na Vykydala, který zůstal hodně v zadu a posedával na pařezu. Vlasovec mu odpověděl těmito slovy: „Ten je staroj, ten nám neuběhne!“ V tom okamžiku již ostatní dobrovolníci ze Salaše usedli na trávník při okraji lesa. Vlasovec ukázal na sedající muže a ostře Mlýnkovi přikázal: „ Běž tam mezi ně, nebo ti nakopu!“ Na to Mlýnka hrubě postrčil k usedající skupině a odebral mu jízdní kolo.
Sotva si skupinka dvaceti dobrovolníků posedala na trávník do kruhu, přistoupil k nim Rus, vydávající se za komisaře, počal sedající občany chlácholit, že kamarádi šli do bunkru pro zbraně, které brzy donesou a než dojdou, že je naučí zacházet s moderní zbraní. Za tohoto chlácholení rozdělil se útvar domnělých ruských partyzánů na dvě části a ti, co v lese na příchozí čekali, řádně obsadili blízké okolí. K sedícímu hloučku přistoupil vysoký muž v koženém plášti a zvolal: „Hier Geheime Statspolizei!“ V zápětí po jeho zavolání počali okolo stojící bandité střílet ze samopalů do sedících salašských občanů. Většina Sedících salašanů je usmrcena dávkami ze samopalu, někteří jsou těžce raněni a následně jednotlivými výstřely jsou rovněž usmrceni. ze sedící skupiny salašanů dva vyskočili a utíkají – Mošner a Mlýnek. Mošner se dal směrem k Salaši, narazil na hlídku a po několika metrech útěku byl zasažen a zůstal mrtev.
František Mlýnek také utíkal tím směrem, zaslechl střelbu poblíže stojící hlídky na Mošnera, dal se na útěk přímo do příkré stráně. za ním padaly výstřely a slyšel dupot pronásledovatelů. Až zcela schvácen doběhl do určité vzdálenosti, svlekl hubertus proděravěný několika střelami a pokračoval dále v útěku. Vlasovci s gestapáky jednotlivými ranami dorazili raněné, ošacovali a prohledávali mrtvoly a veškeré cennosti jim odebrali. obrali je o hodinky a prsteny, svlékali lepší části oděvů, dokonce se neštítili obětem vylámat zlaté zuby. Sotva fašisté dokončili vražedné dílo, blížila se k místu tragedie spojka na jízdním kole – Aloisie Špičáková. Když dorazila do jejich blízkosti, byla přítomnými vrahy sražena s kola a aby nemohla podat svědectví o této surové vraždě, byla sadistickým způsobem zavražděna několika bodnými ranami, její mrtvola drasticky zohavena a vhozena do souvodí dvou potoků, asi 25 kroků od místa hromadné vraždy. A tak se Aloisie Špičáková stala dvacátou obětí těchto surových nacistických vrahů.
Na místě této smutné události (1,5 km SZ. od obce) byl vybudován nevelký hřbitůvek s jednoduchými kříži a náhrobky, který později nahradil Památník obětem salašské tragedie, jehož autorem je sochař Mikuláštík z Uherského Hradiště. Součástí památníku jsou i pomníčky se jmény obětí. Skutečné hroby zavražděných se nachází na salašském hřbitově.
Doslovný přepis části brožury „Salašská tragédie“, autor Jindřich Ocásek, vydání třetí 1985.
