Velkomoravská říše
Dle archeologických výzkumů nejen ve Starém Městě, ale i na dalších lokalitách, především v Mikulčicích, na Pohansku u Břeclavi, na Starých zámcích u Líšně, na Petrově louce u Strachotína, ale i na Slovensku v Nitře, Ducovém a na jiných místech přesvědčivě dokázalo, že na Moravě již v devátém století existoval silný a vyspělý stát, který se mohl srovnávat s největšími tehdejšími mocnostmi.
S tímto státem vstupují na jeviště světových dějin Moravané. Jeden ze slovanských kmenů, které již v 6. století pozvolna kolonizovaly oblasti střední a jižní Evropy, mezi nimi také naši dnešní vlast. Jejich nejstarší historie je samozřejmě zahalena tajemstvím, hovoří se v ní rovněž o takzvané Sámově říši jako o prvním státním či alespoň organizovaném útvaru Slovanů.
První výslovná písemná zmínka o Moravanech však pochází až z roku 822. Tehdy franský císař Ludvík svolal do Frankfurtu „obecný sněm a hleděl – podle slavnostního zvyku – projednat s velmoži, které k sobě kázal svolat, všechny nutné záležitosti, které se týkaly prospěchu východní části jeho říše. Na tom sněmu vyslechl vyslance všech západních Slovanů, to jest Obodritů, Srbů, Veletů, Čechů, Moravanů, Praedenecentů a v Panonii sídlících Avarů, kteří k němu vysláni byli s dary“. Tak to uvádí nejúplnější kritická edice písemných pramenů k velkomoravským dějinám, doplněná českým překlady, nazvaná Magnae Moraviae fontes historici. Moravští poslové netvořili bezvýznamnou skupinu mezi přítomnými posly, naopak. Na sněmu již zastupovali nový mocenský útvar, který se organizoval v povodí řeky, nesoucí stejné jméno jako jejich vlast: v povodí Moravy.
Prvním historicky doloženým vládcem Moravy je Mojmír I. Těžko říci, zda zemi vládl již v roce 822, kdy se frankfurtský sněm konal. Avšak když takřka o čtvrt století později v roce 846 zemřel, stál již v čele mocné říše a současně byl zakladatelem nové dynastie Mojmírovců. Za svého života dokázal využít potíží Franské říše a jejího zaneprázdnění v bojích s dalšími sousedy k upevnění své vlastní moci. Nejenže pod svou vládou sjednotil Slovany žijící v povodí řek Moravy a Dyje, ale ve třicátých letech 9. století dokonce vojensky obsadil Nitru a její okolí, odkud vypudil místního vládce Pribinu, a ke svému panství připojil i oblast severního Podunají.
Ovládnutím těchto oblastí položil Mojmír I. základy silného státu, rozkládajícího se v úrodné, obchodně i strategicky exponované oblasti střední Evropy, v místech, kde se střetávaly a prolínaly politické a kulturní vlivy Franské říše, Říma a Byzance. Téměř celou dobu jeho vlády vyplnily konflikty se západními sousedy, tedy s říší Franskou, později Východofranskou, reprezentovanou od roku 843 králem Ludvíkem Němcem, tvrdým a bojovným panovníkem, který nechtěl připustit, aby mu za východní hranicí vyrostl mocenský konkurent.
Po Mojmírově smrti se vlády na Moravě ujal jeho synovec
Rastislav – a boje s Franky pokračovaly. Válečné štěstí bylo proměnlivé. Roku 855 vytáhl Ludvík Němec se svým vojskem proti Rastislavovi, „který proti němu povstal“, jak uvádí franský letopisec, avšak neúspěšně. Moravský kníže nejenže donutil vetřelce odtáhnout ze země, ale navíc jej pronásledoval a zle na něj dotíral. V dalších letech procházela Franská říše vnitřními problémy a její vládce nemohl porážku odčinit; to Rastislavovi umožnilo, aby se věnoval konsolidaci vlastního panství.
Ve snaze uhájit nezávislost svého státu a pevnou vládu své dynastie se Rastislav odhodlal k velkému činu v oblasti církevní politiky. Aby zabránil pronikání Franské říše na Moravu pod rouškou šíření křesťanství, jehož organizace byla řízena z východofranských biskupství, pokusil se o vytvoření vlastních církevních struktur. Roku 863 přišli z jeho iniciativy na Moravu z byzantské Soluně kněz Konstantin (Cyril) a jeho bratr Metoděj a zahájili zde velkolepou pastorační, literární i organizační práci, jejíž existence a úspěch samozřejmě závisely na vývoji mocenských poměrů v zemi.
Podmínky pro klidný vývoj Moravy však netrvaly dlouho: již v roce 864 podnikl Ludvík Němec proti Rastislavovi novou výpravu, oblehl jej v pevnosti Dovina a vynutil si od něj údajně bez boje přísahu, že mu bude „s veškerými velmoži“ po všechny dny zachovávat věrnost. Rastislav ji však zřejmě nedodržel, neboť roku 869 vpadl východofranský král do jeho země opět. Tentokrát se mu podařilo Rastislava zajmout, především díky tomu, že Svatopluk, synovec moravského knížete, bojující se svými oddíly samostatně na Nitransku, se nepříteli nejen dobrovolně poddal, ale na zajetí svého strýce se dokonce podílel.
Kolem roku 870 tedy Frankové a Bavoři Moravu dobyli, knížete Rastislava odvedli do zajetí, oslepili a až do smrti drželi ve vězení. Správy země se ujala hrabata Vilém a Engelšalk, na Nitransku ponechali i nadále vládu Svatoplukovi. Ale jen o rok později Karloman obvinil ze zrady i jej a nechal ho uvěznit.
To však bylo již příliš, než aby to Moravané mohli bez odporu snést – na Moravě vypuklo povstání, v jehož důsledku museli Vilém a Engelšalk uprchnout. Svatopluk se zatím v zajetí před Karlomanem ospravedlnil a podařilo se mu získat si jeho důvěru natolik, že byl dokonce pověřen vedením trestné výpravy proti svým krajanům. Když však přitáhl v čele cizích vojsk do vlasti, vstoupil pod záminkou vyjednávání do Rastislavova starého města – letopisci je označují jako „nevýslovnou pevnost“ – a přidal se k povstalcům. Porušil slovo a přísahu danou Frankům: spojil se s Moravany, kterým se postavil do čela, a pak nic netušící franské vojsko napadli. Podařilo se mu je dokonale překvapit a porazit. Po bitvě se sám ujal vlády a stal se panovníkem celé mojmírovské říše.
Za panování Svatopluka I., kterého někteří historikové nazývají králem dosáhl moravský stát největšího rozmachu. Nový vládce dovedl svoji říši k vrcholu moci a rozkvětu. Dokázal ve svůj prospěch obratně využívat situace v okolních zemích a získávat nová území. Zpočátku pokračoval v bojích s Franky, kteří mu jeho zradu přirozeně nezapomněli, a několikrát úspěšně čelil jejich trestným výpravám. V roce 874 však došlo ve Svatoplukově politice k obratu. Vyslal k císařskému dvoru ve Forchheimu poselstvo, které jeho jménem nabídlo Frankům mír, věrnost do konce života a „poplatek králem ustanovený“. Slíbil tak sice svým dosavadním nepřátelům poslušnost a spojenectví, ale současně získal čas k budování vlastního státu. Morava to měla skutečně zapotřebí, vždyť léta míru mezi krvavými válkami byla řídká a neustálé boje ji vyčerpávaly.
Gesto učiněné Frankům se vyplatilo. Moravská říše sílila, její král obsadil v osmdesátých letech 9. století Panonii a o málo později, počátkem let devadesátých, připojil k Velké Moravě také Čechy a Vislansko. Svatopluk se v prvním období své vlády nad Českou kotlinou opíral o přemyslovského knížete Bořivoje, dal jej na svém dvoře pokřtít a stal se jeho kmotrem.
Svatoplukovi se poprvé podařilo spojit v jednom státě Moravu, Čechy a také území pozdějšího Slovenska. Kromě toho vládl v Panonii, zasahoval na Krakovsko a do oblastí osídlených Slovany v Polabí. Moravský historik Lubomír E. Havlík se pokusil na základě dostupných pramenů přesněji určit územní rozsah Svatoplukovy říše a odhadnout přibližný počet jejích obyvatel. Dospěl k závěru, že jádro velké Moravy, rozkládající se na území mezi Dunajem a Českomoravskou vysočinou a od Karpat po Potiskou nížinu, zaujímalo plochu asi 90 000 km2 a mělo přibližně 450 000 obyvatel. Spolu s oblastmi, které ke své říši připojil, mohlo žít na Velké Moravě v době jejího největšího rozmachu až jeden a půl milionu lidí. I když vědci zdůrazňují, že jde o čísla hypotetická, je nesporné, že Svatoplukova moc byla ohromující. Někteří badatelé, například František Dvorník ve studii Byzantská misie u Slovanů, z toho dokonce vyvozují, že mu možná nebyla cizí ani myšlenka stát se vládcem východofranské říše.
Závěry historiků potvrzují i výsledky vykopávek na velkomoravských nalezištích. Vědci samozřejmě znali v hrubých rysech osudy Velkomoravské říše, neměli však informace o vyspělosti materiální kultury jejích obyvatel a vlastně ani o každodenním životě starých Moravanů v 9. století. To zodpověděly až archeologické výzkumy. Původně například zlaté gombíky, nacházené ve velkomoravských hrobech, datovali do 10. až 11. století; nedokázali si představit, že by něco podobného uměli obyvatelé Moravy vyrobit již o sto let dříve. Podobně změnila archeologie jejich představy o úrovni velkomoravské architektury, řemesel, zemědělství atd.
Archeolog Moravského zemského muzea v Brně dr. Ludvík Galuška, CSc. je toho názoru, že zejména organizovanost řemeslnické výroby, která měla pro život lidí na Moravě v 9. století rozhodující význam, předstihla výrazným způsobem vývoj v ostatních zemích.
„Velká Morava dosáhla úrovně, které se jinde dopracovali až v 10. a 11. století. Ještě dlouho poté nebylo ani u nás, ani jinde v Evropě řemeslo tak organizováno – snad až v době, kdy se začaly uplatňovat zásady cechovní výroby – jako tomu bylo na Velké Moravě,“ uvedl.
„Rovněž s tak mimořádnou kumulací obrovského počtu lidí do velkých aglomerací, které bychom mohli označit za předobraz pozdějších měst, se jinde v té době nesetkáváme. Já bych sám odhadoval, že ve Starém Městě v době největšího rozkvětu mohložít tři až pět tisíc obyvatel. Nikoliv deset tisíc, jak se dříve uvádělo, ale i tak jde o čísla naprosto výjimečná. A v Mikulčicích, které byly menší, nepochybně žilo minimálně tisíc pět set, možná však také až tři tisíce lidí. Srovnejme to třeba s tehdejší Paříží či Londýnem, kde žilo maximálně asi tisíc až tisíc pět set lidí. Projevovalo se to nejen v množství obyvatel, ale i v rozloze sídlišť – v případě Starého Města musíme počítat s tím, že opevněná plocha zabírala zhruba pět set hektarů, byť nebyla nepochybně celá osídlená. Víceméně souvisle osídleno zde mohlo být asi tři sta až tři sta padesát hektarů, dokonce snad i v uličním systému, zatímco raně středověká města Franků měla spíše charakter pevností, jejichž plochu lze počítat nanejvýše na desítky hektarů osídlené plochy.“
V roce 894 Svatopluk zemřel. Hodnocení jeho života se diametrálně lišila: nekrolog fuldského analisty krále obvinil z věrolomnosti, touhy po moci a krutosti. Opat Regino naopak zesnulého moravského krále nazývá „mužem mezi svými nejrozvážnějším a duchem nejbystřejším“.
Svatoplukova smrt předznamenala také zánik Velkomoravské říše. Nezanechal po sobě osobnost stejně výraznou a silnou, jako byl sám, osobnost, která by dokázala pokračovat tam, kde on skončil. Jeho starší syn Mojmír II. usedl na uprázdněný trůn, mladší Svatopluk byl pověřen správou některé z velkomoravských provincií, snad Nitranska. Ne náhodou se až do dnešních dnů zachovala na Moravě pověst o prutech Svatoplukových, vyzývající ke svornosti a varující před nesváry. Oba bratři se časem dostali do tak těžkého sporu, že jejich lidem prý hrozilo ve vzájemných bojích vyhlazení. Toho pochopitelně využili nepřátelé Moravy. Jako jedni z prvních se odtrhli Češi a raději se opět poddali Frankům. Ti také využili změněné situace a s pomocí svého vojska začali na Moravě zavádět pořádek podle svých představ. A ke všemu se právě v této době objevily v Evropě hordy kočovných Maďarů, které k dílu zkázy nemalým způsobem přispěly.
Mojmír II. se sice snažil ze všech sil situaci konzolidovat a státní moc na Moravě udržet, byl to však zřejmě úkol nad jeho síly. V průběhu prvního desetiletí 10. století přestala Velkomoravská říše existovat; historické prameny vzniklé po roce 906 o ní nevědí již téměř nic.16/
Doposud se jako nejčastější důvod zániku Velké Moravy uváděly nájezdy Maďarů. I v tomto ohledu však soudobá archeologie dospěla ke stanovisku poněkud odlišnému. Dr. Galuška k tomu poznamenal: „Příčin pádu Velké Moravy bylo samozřejmě víc, nestačil jen jeden otřes, aby se tak monumentální státní stavba zhroutila.
Zcela jistě to byly především spory ve vládnoucí vrstvě, zejména uvnitř mojmírovské dynastie. Zdá se však také, že současně docházelo k jisté hospodářské vyčerpanosti tohoto státního útvaru, který musel vést války se svými nepřáteli takřka nepřetržitě. Hospodářství nutně trpělo opakovanými nájezdy cizích vojsk, která zemi plenila. Vpádu Maďarů bych nepřičítal takový význam, jak se dosud v odborné literatuře děje. Domnívám se, že okupovali především okrajové oblasti říše. Nemyslím si dokonce ani, že pro existenci Velké Moravy měla rozhodující význam tak často vzpomínaná bitva s Maďary u Bratislavy v roce 907. V žádném z dochovaných pramenů se nehovoří o účasti Moravanů v ní, lze však předpokládat, že – když k ní došlo na moravském území – se na boji proti Maďarům rovněž podíleli. Nelze však z toho vyvozovat závěr, že by se jí účastnilo celé moravské vojsko a celé v ní bylo zničeno.
Zdá se mi, že důsledkem všech těch rozepří a válečného strádání bylo celkové zchudnutí státu i lidí, v něm žijících. Ukazuje se to na i lokalitách, které jsme měli možnost zkoumat. V hrobech z počátku 10. století se již neobjevují ty nádherné, honosné nálezy jako dříve, například sady masivních zlatých náušnic, gombíků a náhrdelníků. Nalézáme spíše důkazy toho, že bohatství se rozplývalo – pohřbená žena drží v ruce tři náušnice. Mohou být i zlaté, ale každá je jiná. Lze usuzovat, že ty druhé, patřící do páru, použila na koupi něčeho důležitějšího. Šperk pro ni již nebyl symbolem blahobytu, ale naopak existenční jistotou. V tom je zřejmý sestup životní úrovně obyvatel.
Celkový úpadek síly a moci Moravy nepochybně způsobil, že Maďaři jejím územím nakonec skutečně protáhli, zřejmě si její obyvatele opravdu podmanili a donutili je platit tribut. Nestalo se to však skoro jistě v důsledku zdrcující vojenské porážky – nikde se alespoň nesetkáváme s masovými hroby, do nichž by po prohrané válce či alespoň po velkých bitvách pozůstalí své padlé ukládali. Stejně tak nacházíme jen málo koster, nesoucích stopy válečných zranění. Archeologické nálezy skutečně nenaznačují, že by Velká Morava zanikla ohněm a mečem.
Spíše se naopak vnucuje otázka, zda se nepřežil samotný sídelní systém, který byl Moravě vlastní. Velká opevněná centra, srovnatelná s velkomoravskými sídlišti, se totiž objevují až mnohem později, ve 13. a 14. století. A přitom ani nedosahují jejich rozlohy. Badatel se tedy nutně musí ptát: nepředběhl moravský stát v tomto ohledu dobu? Vznikala zde sídliště, která snesla srovnání až s pozdějšími středověkými městy, a přitom společnost ještě nebyla hierarchizovaná tak, jako pozdější společnost středověká.“
Po krátkém zamyšlení dr. Galuška dodal: „A ještě jedna věc mne několikrát napadla. Na začátku 10. století se setkáváme s výrazným nárůstem počtu dětských hrobů. Oproti předchozím desetiletím je to něco nového. Nevylučoval bych – i když hlavní slovo budou muset říci antropologové – že v souvislosti s již zmíněným zbídačováním moravské společnosti neustálými válkami mohlo dojít ke snížení odolnosti tehdejší populace, která tak snáze podléhala možným epidemiím, hladu nebo zimě, a tím ke zmenšení počtu obyvatel a oslabení celého státu. Ale to je zatím jen nepotvrzená hypotéza.
Vzdor svému tragickému konci představuje Velkomoravská říše v nejranějších dějinách Slovanů zcela výjimečný zjev. Nejen pro svoji moc politickou, ale také svým hospodářským potenciálem a dosaženou úrovní řemesel a především kulturního a duchovního života byla srovnatelná jen s nejvyspělejšími evropskými státy té doby.
Bylo především zásluhou knížete Rastislava, který do země pozval Konstantina a Metoděje, že se Velká Morava proměnila v jedno z duchovních center své doby. Činnost obou bratří od samého počátku narážela na překážky a problémy. Protivenství jim připravovali zejména knězi, přicházející z Franské říše. Když Rastislav padl do zajetí a na trůn nastoupil Svatopluk, situace se ještě zhoršila – nový panovník preferoval západní ritus zcela nepokrytě. Po Metodějově smrti v roce 885 museli jeho žáci ze země dokonce odejít. Přesto patří dílo obou věrozvěstů k neotřesitelným základům nejen naší, ale i středoevropské kultury.
Duchovní mise Konstantina a Metoděje dosáhla úspěchu především proto, že se k moravskému obyvatelstvu obracela jazykem, jemuž rozumělo. Panenské legendy navíc zdůrazňují, že oba bratři se snažili prosazovat opravdovější křesťanský život, než jaký hlásali franští misionáři. Za jejich nejvýznamnější čin je třeba pokládat vytvoření literárního církevněslovanského jazyka, jejž hlava křesťanské církve dokonce uznala za jeden z liturgických jazyků. Z hlediska mezinárodního postavení Moravy bylo nesmírně důležité, že se jim společně s knížetem Rastislavem podařilo přimět papeže Hadriána ke zřízení samostatné arcidiecéze pro Moravu a Panonii a že prvním arcibiskupem byl ustanoven Metoděj. Nepochybně díky tomu zůstala Morava samostatnou církevní provincií, byť s latinskou liturgií, i poté, co z ni Metodějovi žáci museli odejít.
Oba bratři položili základy slovanského písemnictví na Moravě. Ještě před svým příchodem sestavili první písmo – glagolici – které poměrně přesně dokázalo vyjádřit slovanský hláskový systém. Nové originální abecedy, kterou vytvořili s pomocí řecké kurzívy a hebrejských znaků, hned využili k překladům bohoslužebných textů do staroslověnštiny.
Konstantin a po něm pak Metoděj v překladech pokračovali i v pozdější době. V časech arcibiskupství Metodějova lze dokonce hovořit o moravské „literární škole“; překladu do moravského jazyka se vedle církevních textů dostalo i Soudnímu zákoníku pro lid, na Moravě známému jako Zakon sudnyj ljuděm, i když někdy bývá jeho moravský původ zpochybňován. Důkaz životnosti staroslovanské literatury podává i původní tvorba, nepřekladová. Jsou to zejména takzvané Panonské legendy, vzniklé po smrti obou bratří, především Život Konstantinův a později také Život Metodějův. O šíření vzdělanosti a kultury vypovídají rovněž archeologické nálezy; skutečným překvapením se stal objev voskových destiček a kovových rydel, učiněný v těsném sousedství velkomoravských kostelů. Používaly se k výuce psaní a dosvědčují existenci prvních vzdělávacích středisek, o nichž písemné prameny mlčely.
Studium historie Velké Moravy je vzrušující a přináší stále nové a nečekané poznatky. Vedle Viléma Hrubého se mu věnovala celá řada dalších vědců, jména některých z nich dosáhla v učeném světě skutečné proslulosti, ať již se jedná o akademika Josefa Poulíka, prof. Bořivoje Dostála či prof. Františka Kalouska. Je také po čem pátrat. Odborníky i nejširší veřejnost dodnes iritují základní otázky, na něž věda ještě nezná odpověď, kde se rozkládal bájný Velehrad, kde bylo sídlo moravských knížat, kde je pohřben arcibiskup Metoděj, jak skutečně zanikla mocná říše, stojící u počátků našich dějin?
Odkaz a tradice Velkomoravské říše zasahovaly do života Moravanů nepřetržitě, někdy silněji, někdy méně silně.
